GOLIÁŠ.cz


Srovnáme.cz
Najdete nás na Twitteru Najdete nás na Facebooku
TV tip:



Na co si dát pozor při výběru videokamery?
audio + video / 29.4.2006 Redakce

Při výběru videokamery je dobré porovnat nejprve základní parametry a vlastnosti jednotlivých řad, a když se začnete přiklánět k jedné z nich, pak také dílčí parametry a vlastnosti jejích členek. Protože jejich výbava bývá většinou odstupňována tak, aby si mezi nimi dokázalo najít tu pravou co nejvíc zájemců, to by muselo být, abyste ji také nenalezli. Jakmile si definitivně vyberete, zvažte ještě, zda budete nahrávky zpracovávat na počítači. Pokud ano, pak se porozhlédněte, zda kamera není nabízena i v kompletu s kvalitním střihovým programem. Takový sdružený nákup totiž vyjde o dost levněji, než když budete pořizovat přístroj a střihový program odděleně. Tak dobrou trefu!


UMĚNÍ SPRÁVNÉ TREFY
Většina firem vyrábí ucelené řady videokamer se společnou základní a s odstupňovanou doplňkovou výbavou. Bývá zvykem, že se zvyšujícím se typovým číslem se jejich výbava rozrůstá zejména o fotočást pro záznam fotografií a často i videosekvencí na výměnné paměťové karty a o videovstupy pro nahrávání z externích zdrojů. Často se však rozšiřuje také o speciální snímací a reprodukční režimy, reflektory, elektronické blesky či přípojky pro doplňkové příslušenství. Někdy osazují výrobci vyšší modely i výkonnější optikou a obrazovými snímači a jejich standardní příslušenství obohacují o rozličné doplňky, např. o dálkové ovladače, optické předsádky, mikrofony apod.

JEDEN NEBO TŘI?
Na rozdíl od profesionálních videokamer, v nichž obraz vytvářený objektivem rozděluje optický hranol na tři snímače, z nichž každý produkuje jeho výtažek v jedné základní barvě, tj. červené, zelené a modré (RGB), mívají amatérské videokamery většinou pouze jediný snímač. Aby i ony poskytovaly barevný obraz, je před jeho miniaturními obrazovými body předsazena maska s neméně miniaturními filtry, a to buď v základních barvách (RGB), nebo v barvách doplňkových, tj. v azurové, purpurové, žluté (CMY), případně v jejich rozšířených sestavách. Toto řešení, které snižuje nároky na konstrukci, rozměry i cenu snímací části videokamer, garantuje za dobrých světelných podmínek kvalitní výsledky. Méně intenzivní světlo však odhalí jeho slabiny. Protože jednotlivé obrazové body měří jen několik tisícin milimetru, je velice malý také elektrický proud, na který přeměňují dopadající světlo. Čím méně světla na ně dopadá, tím menší je i tento proud, takže ho musí obvody kamer víc zesílit. Důsledkem bývá jednak výrazný růst šumu, který vnímáme jako rušivé barevné zrnění, jednak částečné "odbarvení" obrazu - barvy jsou málo syté, mdlé, nevýrazné, případně se úplně vytrácejí.
Kvalitní třísnímačové systémy podobné problémy nemívají. Protože každý jejich snímač vytváří obraz pouze v jedné barvě, dokáží nedostatečné osvětlení zužitkovat efektivněji, takže při něm poskytují kvalitnější obraz s nižším šumem a zároveň s čistší, sytější barevností a vyšší brilancí. Jejich hlavní přednosti - čistší, "vyzrálejší" barevné podání a větší brilance - by měly být patrny, i když již ne tak výrazně, rovněž při natáčení za standardních světelných podmínek.

DILEMA VOLBY ANEB KONKURENTI
Od okamžiku, kdy se v roce 1996 objevily prvé videokamery pro digitální kazetový systém DV, to bylo jasné. Kdo chtěl technicky dokonalé nahrávky srovnatelné s profesionálními, ten volil systém DV. Mnoho na tom nezměnilo ani pozdější uvedení konkurenčního systému D8, poskytujícího stejnou kvalitu při natáčení na klasickou kazetu Video 8, a již vůbec nic příchod dalšího dnes již opět tiše zmizevšího systému MMV.
Systém DV tak postupně převálcoval své analogové předchůdce VHS-C/S-VHS-C a Video 8/Hi8. Protože kamery pro ně letos oficiálně nabízejí již jen JVC  a Sony, stává se rozhodování mezi analogovým a digitálním videosystémem minulostí. Vzhledem k pozici systému DV začíná být pasé i výběr mezi ním a systémem D8. Ale aby to nebylo zase až tak jednoduché, nastoupili noví konkurenti: DVD a HDV.
DVD - Systém sice pracuje s jiným nosičem (místo kazety s páskou využívá disk) a jiným způsobem záznamu (magnetický ve formátu DCT s pevným datovým tokem nahrazuje optický ve formátu MPEG2 s proměnným datovým tokem), ale kvalita obrazu a zvuku je v nejvyšším režimu zhruba stejná jako u DV. Rozdíly jsou v maximální záznamové době, způsobu evidence nahrávek a v rychlosti přístupu k nim i v možnostech jejich zpracování. DVD na jedné straně umožňuje velice jednoduchý sestřih podle tzv. Playlistů, tj. bez fyzického přemísťování nahrávek, na straně druhé zajišťuje menší přesnost střihu a nedovoluje přímé dodatečné ozvučování. K nevýhodám patří i existence dvou rozdílných formátů mazatelných disků (DVD-RAM a DVD-RW), pouze analogový přenos videosignálu do současných videopřístrojů a zatím i malý výběr kamer.  Videokamery DVD, jsou vhodné hlavně pro ty, kdo potřebují okamžitý výstup na DVD, ale nemají větší nároky na přímé úpravy nahrávek.
HDV - Vychází ze systému DV, z něhož převzal jak kazetu, tak základní záznamový režim, ale vedle něj nabízí ještě druhý vyšší - HDV, který zajišťuje obraz s vysokým rozlišením. Vlastník těchto kamer se může rozhodnout, zda bude natáčet v režimu DV či HDV. Při prvém bude výsledek obdobný jako u jiných DV modelů, při druhém získá širokoúhlý obraz s poměrem stran 16:9 ve formátu MPEG2, a to buď neprokládaný s rozlišením 1280 x 720 bodů, nebo prokládaný s rozlišením 1440 x 1080 bodů.
Videokamery HDV svou koncepcí, schopnostmi a v neposlední řadě i cenou míří zatím především k poloprofesionálním tvůrcům a velmi náročným amatérským filmařům. Zda systém pronikne i do rodinných kamer, ukáže teprve čas.


CO VYČTEME Z OBJEKTIVU?

Průměr objímky objektivu
Určuje, jaký průměr musí mít závit předsádek, filtrů a clon, které se šroubují na objektiv. Někdy lze použít i předsádku o větším průměru, která se na něj upevní přes redukční adaptér, opačný postup, tj. použití předsádky menšího průměru, není obvykle možný.

Transfokační rozsah
Čím je násobek, respektive poměr (v tomto případě 1:30) větší, v tím větším rozpětí lze přestavovat ohniskovou vzdálenost. Videokamery mívají minimální rozsah 10x, větší než 24x se objevuje jen výjimečně.

Ohnisková vzdálenost
Ohraničuje velikost transfokačního rozsahu, a tím i zorného úhlu. Protože se údaj vztahuje k úhlopříčce obrazové plochy snímače, která se může u jednotlivých modelů lišit, nelze ho na rozdíl od ostatních hodnot přímo srovnávat. K tomu se využívá přepočet na ekvivalentní ohnisko fotografických objektivů.

Světelnost (relativní otvor)
Čím je číslo nižší, tím víc světla propouští objektiv při plně otevřené cloně a tím lepší jsou i dispozice kamery pro natáčení za nedostatku světla. Jsou-li uvedeny dvě hodnoty (obvykle jen v dokumentaci), pak se prvá vztahuje k nejkratší a druhá k nejdelší ohniskové vzdálenosti. Standardem bývá světelnost 1:1,8.



ZVĚTŠETE SI HO!
Protože amatérské videokamery mají transfokátory pevně zabudované, je dán jejich nejširší i nejužší zorný úhel. Přesto ho můžeme v případě potřeby ještě rozšířit, respektive zúžit ze stejného odstupu a tak zachytit širší prostor nebo víc přiblížit vzdálenější objekty. Stačí nasadit na objektiv odpovídající optickou afokální předsádku - tedy buď širokoúhlou (wide), nebo dlouhoohniskovou (tele).
Afokální předsádky dodává jak většina výrobců kamer (Canon, Panasonic, Sony), tak mnozí producenti videopříslušenství, např. Hama, Reynox, Rowi, Vivanco aj. Ti obvykle předkládají větší výběr za přístupnější ceny, ale protože jejich předsádky bývají řešeny jako univerzální, je třeba si při nákupu prakticky vyzkoušet, zda si s kamerou "padnou do oka". Předsádka nesmí negativně ovlivnit činnost měřicích obvodů ani viditelně snižovat ostrost obrazu směrem do stran či dokonce vinětovat, tj. způsobovat při nastavení transfokátoru na nejkratší ohnisko ztmavnutí či dokonce zčernání v rozích obrazu. Naopak může omezovat rozpětí plynule přestavitelného transfokačního rozsahu (a většinou tak i činí).
O účinnosti předsádek informuje tzv. faktor zvětšení, jenž se u širokoúhlých pohybuje od 0,7x do 0,4x a u dlouhoohniskových mezi 1,5x až 4x. Protože faktor informuje, kolikrát předsádka zkracuje či prodlužuje ohniskovou vzdálenost objektivu, je zřejmé, že čím je větší, tím víc mění i zorný úhel.

VIDEOKAMERA I JAKO FOTOAPARÁT?
 Představa je to lákavá. Přístroj, který umí zapisovat jak videozáznamy na pásku, tak snímky na výměnné paměťové karty (a to i současně), může být velmi praktický zejména na cestách. Jenže... Požadavky na rozlišení videozáznamu a fotografií jsou dost rozdílné.
Zatímco televizní obraz v normě PAL využívá rozlišení 720 x 576 bodů, zvětšenina pohlednicového formátu vyžaduje rastr kolem 2000 x 1500 bodů. Aby kamera dokázala pořizovat opravdu kvalitní fotografie, jež obstojí i na papíře, měla by mít alespoň třímilionové rozlišení. U většiny současných fotografujících kamer je přitom samozřejmostí programování tisku snímků přímo v přístroji, některé modely se dokonce samy domluví s tiskárnami podporujícími protokol PictBridge.
U kamer lze na karty zapisovat i videozáznamy, ovšem jen v nízkém "internetovém" rozlišení 320 x 240 bodů a navíc nevysokou frekvencí 12,5 obr./s, která nezabezpečuje plynulé zachycení pohybů. Zatímco Canon je ukládá ve formátu Motion JPEG, Sony využívá MPEG. Kamery s videovstupy umožňují ukládat na kartu i videozáznamy z jiných zdrojů, např. z televizoru, videa apod., a vytvářet tak třeba "potravu" pro kapesní kartové videopřehrávače.
Přítomnost dvou záznamových nosičů v jednom přístroji vybízí rovněž k jejich vzájemnému propojení. Fotografující kamery tak běžně umožňují vychytávat z videozáznamu na kazetě na kartu statické snímky, respektive i videosekvence, případně obrázky z karty vkládat, tzv. klíčovat, do právě natáčeného záběru a vytvářet tak různé trikové kombinace či efektní titulky.

NA OKRAJ TRANSFOKÁTOR ČI ZOOM?
Pro objektivy s proměnnou ohniskovou vzdáleností se vžily dva názvy - transfokátor a zoom. Oba mají původ ve firemním označení jejich prapředků. První objektiv tohoto typu vyrobila berlínská firma Astra, která mu dala jméno Transfokator. O několik let později se objevil na trhu jeden z jeho následníků pod názvem Zoomar. Ačkoli v Evropě se tyto objektivy označovaly až do sedmdesátých let minulého století výhradně jako transfokátory, v osmdesátých letech, kdy začaly hromadně pronikat do spotřební filmové a fotografické techniky, začal tento název vytlačovat termín zoom. Odborníci ho však nevidí rádi, neboť na rozdíl od pojmu transfokátor nejen nevystihuje jeho podstatu (trans fero = přenášet), ale je dokonce zavádějící, protože označuje jiný filmový výrazový prostředek (zoom = jízda, nájezd). Jaký je mezi nimi rozdíl? Zatímco při transfokaci se perspektiva obrazu nemění, takže divák má pocit, že se snímaná scéna k němu přibližuje nebo se od něj oddaluje, při jízdě se perspektiva obrazu mění, takže má dojem, že se sám přibližuje či vzdaluje od scény. Výsledkem je zcela odlišný subjektivní vjem. Ale protože praxe a móda na správnost příliš nehledí, momentálně má termín zoom navrch. Do zapomnění odsunul i některé své rovněž nepříliš vydařené předchůdce, jako je variátor, gumová čočka či pankratický objektiv (Neplést si, prosím, se slinivkou břišní!).


STEREO & VIDEO
Jiří Děd



Internetové obchodní centrum, spotřební elektronika za velmi výhodné ceny Velké slevy na spotřební
elektroniku i na splátky
koupíte na www.kasa.cz

Hodnocení čtenářů 5 bodů - nejvyšší počet
bodový průměr: 2.96     hodnotilo čtenářů: 3486     body:  1 | 2 | 3 | 4 | 5
Komentáře k článku